Pokud není ve škole, tak čte, píše nebo hlavně maluje.
Osmnáctiletá českobudějovická malířka Helena Hájková je příkladem umělecky
založeného člověka a začátkem léta se jí pět let po začátku tvoření dostalo
možnosti svá díla vystavit.
Radim Nemela
„Ohlasy byly vesměs kladné, samozřejmě se mi ale
konstruktivní kritiky také dostalo. Lidé za mnou často chodili s otázkami na
jednotlivé obrazy a na to, co mě k tomu vedlo. Ne že bych jim to jen tak
vyzradila, ale měla jsem radost, že je to donutilo přemýšlet, cítit,"
podělila se o své dojmy z první výstavy svých děl, která proběhla na její
domovské půdě, tedy v Českých Budějovicích.
Co se týče její tvorby, tak ta je zajímavá mimo jiné tím, že
na ní působí mnoho vlivů. Samotná umělkyně jich dokáže během chvíle vyjmenovat
několik. „Ze směrů rozhodně secese. Vždy jsem měla blíže ke klasickému
zobrazení krásy, k dekorativnosti, která doplňuje myšlenku. Dále určitě
symbolismus, který podle mého názoru využívám nejvíce. Inspirativní je
samozřejmě i Salvador Dalí, neznám umělce, který by jím nebyl fascinován. Je to
jeden z mála malířů, kteří se i v době 20. století snažili o preciznost, co se
techniky týče. A to je mi sympatické, trpělivost a práce na díle. Dále je to
určitě Zdzisław Beksiński. Jeho výjevy v člověku evokují více než by si rád
připustil. Jsou to ale i jednotlivá díla. Těžko se mi stanovuje jeden oblíbený
směr," přiznává.
Pokud o oblíbeném směru Hájková jasné nemá, tak co se týče
inspirace, tu bere z konkrétní věci, která jí vždycky dodá nápady. „Kontrasty.
Nevím, co mě na tomhle jednoduchém principu tak fascinuje, ale je to tam.
Kontrasty mezi pudy člověka, barvami, city," popisuje svou inspiraci,
následně ale dodává, že motivem pro obraz může být cokoliv. "Obecně je
těžké vyjádřit, co mě inspiruje. Myslím, že bych nakonec došla k tomu, že absolutně
všechno nebo naopak nic."
Její všestrannost se projevuje i na tom, že nemá vyhraněnou
techniku, či druh barev, který používá. „Mám ráda klasickou kresbu, ráda
pracuju s detaily a to ona umožňuje. Je to také nejrychlejší způsob přenesení
obrazu z hlavy na papír. Každá technika má ale to svoje. Někdy sáhnu po
vodovkách kvůli efektům, někdy po klasických olejových barvách. Ty podle mě
dodnes zůstávají nepřekonané, i když se s nimi člověk neustále učí. Možná právě
to mě na oleji baví," uzavírá své povídání.